Jak jsme bikerovi přimysleli druhou ruku

Redakce

Na první pohled bylo jasné, že to nebude jen tak. Když chcete jezdit na kole, tím spíš v alpském bike parku, hodí se vám obě ruce. A to bylo přesně to, co Honza neměl. Potkali jsme ho v Praze na Zličíně s autem naloženým na cestu do Livigna, kde jsme měli strávit pět dní natáčením, focením a ježděním po horách. Na sraz dorazil s batohem a obalem na stativ zavěšeným na torzo, s nímž se už narodil a kterému on sám říka “chicken wing“. Můžete si o tom myslet, co chcete, ale už na první pohled se s tím blbě drží řidítka.

„Ahoj, já jsem Honza Považan,“ řekl devatenáctiletý kluk z Přerova. Do party jsme ho přivzali na doporučení od známých, protože se dostal na zlínskou filmovou školu jako jeden ze čtyř, které ze sta uchazečů vzali. Celou cestu do Itálie jsme si v duchu říkali, jak to asi dopadne…

Pozvánku přijet do Livigna jsme s českým profesionálním bikerem Richardem ‘Gaspi’ Gasperottim dostali přímo od střediska výměnou za pár fotek a video propagující místní ježdění. Kdo by odolal – Livigno je jedno z nejlepších horských středisek v Evropě s největším počtem slunečních dní, sítí bajkových trailů ve spojených resortech Mottolino a Carosello 3000, na které letos stačí jedna permanentka, a vyhlášeným bike parkem s desítkami kilometrů tras od modré až po trať světového poháru z roku 2005. Když se k tomu připočítá italská pohoda, super jídlo a skutečnost, že Livigno je od už od dob Napoleonských válek územím osvobozeným od daní, jen těžko si člověk vymyslí lepší místo pro dovolenou.

Na místo jsme přijeli v šest ráno po sedmi hodinách jízdy z Prahy. Díky noční jízdě jsme se vyhnuli zácpám a byli tady jako dráhy. Kromě Gaspiho, který je profík a má veškeré vybavení od sponzorů, jsme si vyzvedli kola v půjčovně. Už tady na Honzovu ruku koukali s neskrývanou účastí. Pro větší stabilitu jsme mu vybrali elektrokolo s širokými pneumatikami. Pořád nám ale nebylo jasné, jak ho bude ovládat.

První jízdu v bikeparku Mottolino zvládl se zatnutými zuby tak, že se držel levačkou, zatímco předloktím pravé ruky se o řidítko pouze opíral. Schválně si to někdy zkuste. Možná tak rovné silnici, ale určitě na trailu s kořeny, kameny a dalšími nástrahami. Cestou dolů v místě dotyku vznikl nepěkný puchýř, který rozhodl o tom, že dál to jen s jednou rukou nepůjde. A to přesto, že je Honza zabiják, který závodně sjezduje na longboardu a nejspíš se vůbec ničeho nebojí. Kolo není prkno a jedna ruka na něj prostě nestačí…

„Počkej, mám nápad,” řekl Gaspi, když jsme přijeli k autu na parkoviště pod dolní stanicí lanovky. Z kufru své oktávky vytáhl tašku a z ní vylovil náhradní pár bot. „Když se nám podaří přidělat pravou botu na řidítko, zasuneš si do ní ruku a budeš s kolem úplně jinak držet,“ navrhnul Honzovi a pustil se do práce. Patu boty sklopil a přilepil ji gafou k vnitřní vložce, aby nebránila ruce vniknout dovnitř. Botu pak látkovými páskami s ráčnou stáhl a upevnil na řidítko. Celé dílo se zajistilo další porcí gafy. Vznikl tak vak, který po zasunutí ruky fungoval podobně jako třeba vázání na lyžích. Ještě bylo potřeba vyřešit, jak bude Honza brzdit. Po několika neúspěšných pokusech jsme přišli na způsob, jak páčky k přední i zadní brzdě umístit nad sebe tak, aby se daly obě ovládat pouze levačkou. Přestavba byla hotová a mohli jsme jít na zkušební jízdu.

„Je to super,“ zářil Honza od prvního okamžiku. „Úplně něco jinýho!” Fakt je, že zatímco při předchozí jízdě trpěl a spoustu úseků musel kolo snášet, teď jel a to dokonce s batohem, v němž měl kromě foťáku a objektivů ještě stativ a stabilizátor. Kdo jste někdy jel na kole z kopce s takovou výbavou, určitě víte, jak velký je to handicap. Honza neřešil a sjížděl zatáčku za zatáčkou a každým okamžikem se nesktečně zlepšoval. Druhý den už by bezpečně předjížděl většinu obourukých začátečníků, a to přitom i on sám seděl na horském kole poprvé v životě.

Co z toho plyne? Za prvé, že když má člověk odhodlání, dokáže překonat všechno. Nebo skoro všechno. Nadáváme, stěžujeme si, vymlouváme se a mrmláme a někdy je přitom lepší si říct: není na tom třeba někdo hůř? Vsaďte se, že je. Je to někdo jako Honza, kdo se nelituje, nemluví o tom, že má kromě jiných starostí jenom jednu ruku, ale zatne zuby a jede. A taky to, že když je nejhůř, vždycky se najde někdo, kdo vám pomůže. Myslete na to, až se vám zas něco nepodaří, a už brzo se těšte na Honzovo video, které budeme publikovat právě zde.

foto, text: Adam Maršál